5. Den NP Poás Volcano - Sarchi (Else Kientzler Garden) - Quepos (Plinio Hostel)

aneb Jak jsme nakonec (ne)viděli sopku.

V El Churrasco se spalo parádně. Budíme se ale brzo, abychom zjistili jak to dnes s naším plánem nakonec dopadne. Park kolem Poásu zavřeli preventivně na 24 hodin v pondělí, jelikož sopka začala chrlit popel. Zprávy ohledně aktuální situace se různí, rezervaci máme již zaplacenou na 7:20.

Přesně v 6:30 Gabča startuje motor a vyrážíme. Asi po 15 minutách jízdy zastavujeme. Před námi auto, před ním zátarasy. Vystupuje z něj holka (očividně taky turistka) a lámanou angličtinou říká, že park otevírá v 7:00, máme prý počkat. Pět minut po sedmé páni ze SINACu (Sistema Nacional de Áreas de Conservación) odstraňují překážku v cestě, vypadá to všechno slibně. Autem se dostáváme až před parkoviště před parkem. Kontrola lístků. Čekáme. Před námi pořád Francouzky, za námi asi další dvě auta. Ambulance nečeká, jede rovnou dovnitř. My čekáme. V budce si pán nejspíš dělá nejdřív kafe. Čekáme. Po dvaceti minutách se Lukáš zvedá a jde zjistit situaci. Kráter sopky je v mlze, kluci se SINACu potřebují mít vizuální kontakt (potvrzení), že aktivita sopky není tak velká, aby ohrozila nadšence a dobrodruhy netrpělivě čekající před branami parku. Čekáme. Vysílačky praskají, jedeme. Do parku.

Venku je asi 5 stupnů, pocit zimy umocňuje silný vítr. Jsme ve výšce 2'706 m.n.m. První skupina "lovců sopek" má asi 15 členů, dostáváme helmy, papír s upozorněním, že vše je na vlastní nebezpečí, "Tamhle jsou Baňos, můžete se jít ještě (naposledy?) vyčůrat", říká pán v zeleném pracovním oděvu. Zelené helmy nám sluší, děláme si společné foto (poslední?). "Ještě 4 minuty", říká ten samý pán v zeleném. Čeho? Fouká. Mlha se střídá s občasným sluncem.

"Půjdete všichni spolu jako skupina. Držte se pohromadě. Pěšky tímhle směrem je to asi 10 minut. U kráteru můžete být místo 20 jenom 10 minut. Nikde se nezdržujte, za půl hodiny jste zpátky. Rozumí všichni?", zelený mužík dává instrukce.
"To jako nikdo s námi nepůjde??", vyměňujeme si vzájemné pohledy.
"Oni se asi bojí", Gabča se nebojí.

Jdeme svižným krokem. Přibližujeme se ke kráteru sopky. Kiki se rozepíná. Snad to bude zvýšenou tělesnou aktivitou, ne Poásu. 400 m. Chytáme se kolem ramen. 200 m. Kráčíme v mlze. Rychlý krok nám umožní delší "pobyt" u sopky. Jsme na konci, všude hustá mlha. Kráter vidíme jenom na obrázcích tabule u vyhlídky. Fouká ale silný vítr, snad se na chvilku běloba pod námi roztáhne. První pokus moc nevyšel, Kiki pořád hledá něco nahoře. "Tá sopka je tady pod námi, jen ji nevidíme, musíme počkat," usměrňuje maminka. Čas nám ale ubíhá rychle. Všichni si pro jistotu fotí tabuli. Druhý pokus. Rýsují se okraje kráteru, ale pořád to není ono. Jde už ale celkem dobře rozeznat skály kolem, pokryté šedým popelem. Třetí pokus. Před námi je aktivní Poás, oblak popela stoupá do výšky asi 20 metrů, cítit pach síry. "To je paráda!", zní v různých jazycích. Jezírko Poásu má za normálního stavu charakteristickou tyrkysovou barvu. Dnes vidíme spíš měsíční krajinu. 10 minut je už dávno pryč, všichni fotí, natáčejí, kochají se. Vracíme se opravdu nadšeni, že aspoň na tu chvilku nám matka příroda dovolila podívat se na její kouzla. A po roce si konečně říct: "Viděli jsme Poás!"

Snídaně v El Churrasco je kontinentální nebo kostarická - nám to vychází 50/50. Balíme věci, dnes nás čeká asi nejdelší přejezd z centrální části k Pacifiku, do Queposu.

V itineráři máme krátkou zastávku v Sarchi - městečku v horách, proslulé výrobou tradičně malovaných vozíků. Před dlouhou cestou si odpočineme v místní botanické zahradě - Else Kientzler Garden. Moc hezké místo.

Cesta do Queposu se místo 2 hodin protáhne na 4. Lukáš (a snad i ostatní) viní za to navigaci a stav některých (většiny) kostarických silnic. 50 km kopcovitou krajinou jedeme 2 hodiny. Do Plinia prijíždíme večer, za tmy, v 7 hodin. "Snad ještě bude otevřený bazén, slíbila jsem to Kikči."

Vybalujeme. Převlékáme. Koupeme se v bazénu. Po roce zase v Pliniu. "Bylo by dobrý kdyby to tady měli jako v Aqualandu. Kolem bazénu ve vodě židličky a dají ti jaký nápoj chceš", děláme co můžeme, ale pro Kiki zůstane Moravia asi nepřekonána. Valentýna oslavíme v místním baru. Kiki hraje šipky. Asi se přizpůsobujeme času, jdeme spát v 21:30. "Na zítra se nejvíc těším. Budou tam, mami, lenochodi?" "To víš, že budou. Dobrou noc."